Emil Schwantner

Životní příběh Emila Schwantnera se začíná odvíjet 27. srpna 1890, kdy se narodil v Královci nedaleko Žacléře.

Umělecké nadání začíná projevovat již v mládí. Jeho talentu si všimne hlavní modelář v žacléřské porcelánce a přijímá Schwantnera do učení. Majitel podniku Theodor Pohl jej podporuje i při dalším studiu a pokračuje ve společné spolupráci i v budoucnu.

Schwantnerovy drobné mistrovské plastiky vyrobené v žacléřské porcelánce jsou dnes ve sbírkách mnoha muzeí a galerií v regionu.

Po absolvování pražské akademie výtvarných umění, kam byl přijat po přímluvě profesora Myslbeka, přestože mu chyběl jeden rok střední školy, odchází k profesoru Metznerovi do Berlína. Zde spolupracuje na soše císaře Josefa II. pro Teplice Šanov, na soše G.E. Lessinga pro Chicago, a také na modelech pro impozantní památník Bitvy národů.

Propuknutí 1. světové války prožívá již ve Vídni a nastupuje jako dobrovolník do rakouské armády. Po skončení války se vrací do Krkonoš, v Trutnově si zřizuje ateliér a působí jako sochař na volné noze. Začíná nejplodnější období autorova života. Ve svých dílech zpracovává zážitky ze světové války, jejíž hrůzy jej hluboce zasáhly. Pod jejich dojmem vytváří v podkrkonošském regionu řadu pomníků věnovaných padlým vojákům. Další oblastí jeho tvorby jsou působivé plastiky zvířat, portréty a figurální plastiky z různých materiálů a dřevořezby.

Schwantnerova díla jsou výjimečná jeho schopností zachytit v nich nejen vnější podobu, ale promítnout do něj i emoce a vnitřní svět ztvárněného objektu.

V r. 1946 je Schwantner vysídlen do německého Otterslebenu, kde jen těžko hledá zaměstnání i střechu nad hlavou, a nakonec se snaží pracovat jako svobodný umělec. Získává však převážně malé zakázky od krajanů, kteří ho prosí o repliky děl, které museli zanechat doma v Čechách. Po boku mu stojí obětavá druhá žena Anna. Těžké roky však na něm zanechají stopy jak po pracovní, tak i zdravotní stránce.

Umírá vyčerpán a zapomenut 18. prosince 1956 v Schönebecku nad Labem v Německu.